Himálajská veteránka: Messnerovi jsem byla pro legraci

Dina Štěrbová, vášnivá horolezkyně a zarputilá filantropka.
19.02.2015 06:22 Rozhovor

Na šestou nejvyšší horu světa Čo Oju nebylo lehké se dostat. Ne až tak kvůli hoře samé, jako kvůli sporům Číny s Nepálem. Československá horolezkyně Dina Štěrbová (74) se tam dostala rok po slavném Reinholdu Messnerovi. "Byly jsme mu pro legraci: ve dvou, navíc ženské," říká v rozhovoru pro časopis INSTINKT. "Bylo mi už čtyřiačtyřicet a v té době jsem byla nejstarší žena, která zlezla osmitisícovku."

V nejvyšších oblastech Asie však Štěrbová nehledá jen výzvy sportovní. Vysokoškolská učitelka matematiky také v Pákistánu založila nemocnici, podporuje školu či vodovod. A o svých dobrodružstvích napsala řadu knih.

Kdy jste se poprvé dostala do Asie?

V roce 1970 jsme na Univerzitě Palackého uspořádali první československou výpravu do Karakorumu. Jeli jsme tam vétřieskou a rumunským džípem přes Írán a Afghánistán. Úžasné zážitky! Tehdy jsem vylezla na první kopec, který měl přes šest tisíc metrů.

Asi nejvýznamnější pro vás byl výstup na šestou nejvyšší horu světa Čo Oju, zvanou Tyrkysová bohyně.

Zkušenosti z výšek jsem měla z Pamíru a Afghánistánu, kde se mi podařil dobrodružný výstup na nejvyšší horu Nošak, 7495 metrů. Jak šly roky, cítila jsem, že musím ještě rychle něco podniknout. V normalizaci to bylo těžké, nejdřív jsem v roce 1980 vydupala ženskou výpravu na Manaslu v Nepálu, kde jsem se seznámila s Čechoameričankou Věrou Komárkovou, horolezeckou hvězdou. Na Čo Oju jsme chtěly spolu, ale podařilo se to až za dva roky na pozvání amerického Alpin clubu. Byly jsme nejmenší výpravou v historii ženských výprav, a to s velmi omezeným rozpočtem. Věra sehnala 10 tisíc dolarů, nechala vyrobit trička s nápisem "Woman's Place on the Face", která dostala i do Playboye. Já jsem s sebou vzala čtyřicet spacáků, tisíc metrů fixních lan a lyofilizáty, tedy potraviny konzervované zmražením a následnou sublimací vody ve vývěvě. Vyrobila jsem je s pomocí přátel v Ústavu sér a očkovacích látek. Mají tu výhodu, že jsou nesmírně lehké a nahradí konzervy.

Kyslíkové bomby jste měly?

Pořídila jsem si ji, ale došla za deset minut, což bylo mnohem horší, než kdybych od začátku šla bez kyslíku.

O Mount Everest jste se pokoušela dvakrát, proč ty pokusy nebyly úspěšné?

V roce 1991 jsme s rakouskou výpravou došli do sedmi tisíc metrů. Tam jeden kluk zahynul a slavný horolezec Marcus Schmuck výpravu ukončil. Rok poté kamarádka Němka, která se mnou měla jít, se v Káthmándú zalekla a vycouvala. Sama jsem si netroufla, bylo mi 52 let, s krvácejícím srdcem jsem si řekla, že je rozumnější vrátit se. Ale už jen být tam, vidět ty hory z výšky, není ztracený čas a peníze. Nemá být cílem jen někam vylézt.

S kolegou horolezcem Vítězslavem Dokoupilem jste v Karakorumu založili a dodnes sponzorujete nemocnici, protože jste měli pocit, že horám musíte "něco" vrátit?

Takové pocity má každý, kdo se do těch míst dostane a vidí tu bídu. S nemocnicí to byla náhoda. Ale na náhody musíte být připravená. Po zemětřesení v roce 2005 u Nanga Parbatu, kdy v Kašmíru zahynula spousta lidí, vybrala neziskovka z Liberce nějaké peníze, obrátili se na Víťu, on začal pomáhat a spolu jsme vymysleli projekt malé nemocnice v nejvyšší části Karakorumu. Přizval mě, protože věděl, že zařizovat něco v Pákistánu není jednoduché, a já už tam byla desetkrát.

 

­