Charitativní činnost
Návštěvník Pákistánu si pravděpodobně povšimne, že ze všech bankovek místní měny (pákistánských rupijí) se na něj dívá stejná tvář. Tytéž asketické rysy dlouhého obličeje s pronikavým pohledem, někdy pod typickou čepicí z karakulské ovce někdy s výrazným čelem pod ustupujícími kouty prořídlých vlasů, spatříte i na většině poštovních známek, v každé kanceláři, ale i ve školách, obchodech a na mnoha jiných místech. O to více vás proto překvapí, že tvář patří člověku, který zemřel již v roce 1949. Je to tvář Mohameda Ali Jinnaha, zakladatele Pákistánu, který jako duch již 57 let dohlíží na zemi, která mu vděčí za svůj vznik. Jinnah byl v dobách, kdy ještě Pákistán neexistoval, úspěšným londýnským právníkem, narozeným sice v bezvýznamné muslimské rodině na území tehdejší britské kolonie Indie, kterému se ale díky jeho nadání a vytrvalosti dostalo toho nejlepšího vzdělání.
Rok se s rokem sešel a my opět s Viťou odjíždíme začátkem září 2011 do Pákistánu, co naše příbuzné již ani nepřekvapuje. Máme ale oba skvělé životní partnery, kteří nám to neztěžují ještě více, jsou s námi, jak se říká, na jedné lodi a taky ví, že nelze nejet. Tentokrát s námi letí i mladá dvojice, kterou tvoří v Brně čerstvě odpromovaná lékařka Eva Chvílová a její partner, mladý chemik Pavel Buček. V Baltistánu na nás čekají dva velké úkoly a několik menších, takových již zaběhaných, takže je dobře, že nás na to bude víc. Mladí mluví perfektně anglicky a jsou zdatní v improvizacích s počítači a také již protřelí svým odvážným cestováním, když na svém kontě mají cesty, o nichž se nám v jejich věku ani nesnilo.
Když jsme v to vlahé, čerstvě narozené a typicky pandžábské ráno sestupovali s Víťou po schůdcích z tryskáče společnosti GulfAir, první věcí, které jsme si na letištní ploše všimli, bylo palební postavení. A z pytlů plných písku, které jej tvořilo, na nás mířilo kovově černé ústí kulometu. Nic nemohlo v danou chvíli lépe korespondovat s pocity, se kterými jsme se po dlouhém rozhodování a zvažování politické situace v Pákistánu nakonec přece jen rozhodli začátkem srpna do Baltistánu odjet. Naši nejbližší zcela určitě tímto rozhodnutím nadšeni nebyli, ale nezbylo jim než pochopit, že nemůžeme zklamat důvěru horalů z Arandu, čekajících na léky a splnění dalších slibů, které vloni od nás dostali. Obzvláště po jejich dojemných pokusech ujistit nás příšernou angličtinou jimi najmutých písařů, kteří nám za ně již od jara psali ze Skardu maily, že v Baltistánu je klid a žádní „tiririst“ tam rozhodně nejsou. Ani Bin Ladin ani nikdo jiný z Talibanu či Al Kaidy pod K2 nebivakuje, jak údajně omylem proběhlo médii.
Asi před týdnem se mi na seznamu nepřijatých hovorů v mém mobilu začalo opakovaně objevovat číslo začínající exotickým předčíslím +923... "Aha, volá někdo z Pákistánu - kdo to jen může být?" řekla jsem si a nechala jsem mobil trvale zapnutý. Následovalo několik dalších chabých pokusů o kontakt, které vždy skončily několika zazvoněními, až jsem konečně zjistila, že tím člověkem, který se snaží tak úporně o kontakt, je náš kamarád Hussain Azíz z Askole. No jo, změnil číslo, a proto jsem nevěděla, že je to on! Ale teď, konečně, na vzdálenost 10000km (ať žijí nové technologie!), spolu hovoříme. On ze Skardu, hlavního centra Baltistánu (protože horské vesnice signál nepokrývá), já z Hynkova, malé vesničky, kde nedaleko Olomouce na břehu Moravy bydlíme. Tedy, lépe řečeno, skáčeme si s Hussainem do řeči, protože je těžké odhadnout zpoždění zvukového signálu na tu vzdálenost bez příslušné praxe.
Když člověk má to štěstí a stane na vrcholu vysoké hory, zaplaví jeho srdce neopakovatelná radost, spojená s hlubokou vděčností. Vzpomene na rodiče, partnera, děti i nejbližší přátele, kteří všichni svým dílem přispěli k jeho radosti. A vzpomene i na často bezejmenné domorodé pomocníky, chudé údolní i výškové nosiče, zůstávající v anonymitě, kteří mu tak obětavě a nezištně pomohli za často mizernou mzdu, mnohdy riskujíce i vlastní život pro vlastně úplně cizího člověka. Zažil to určitě i Edmund Hillary, když v květnu 1953 stanul jako první člověk na vrcholu Mt.Everestu, ale nezůstal jen u pocitů - svoji radost a vděčnost přetavil do další celoživotní činnosti v Himálájském Trustu, neziskové organizaci, kterou založil na pomoc chudému kmenu Šerpů, žijících pod nejvyšší horou světa a v přilehlých údolích.
Jak již asi čtenář pochopil, Baltiové úzce souvisí s přístupem k nejvyšší hoře Karakorumu - K2. Je to spojitost obdobná spojitosti mezi kmenem Šerpů a nejvyšší horou Himáláje, Mt. Everestem. Pro správné pochopení dodejme, že kromě Šerpů se v Nepálském Himáláji setkáme i s mnoha jinými kmeny a etniky, za všechny jmenujme Gurungy, Limburaji, Thakali, Tamangy, protože jednotlivá paralelní hluboká údolí byla často od sebe izolovaná a civilizace se v nich po dlouhá údobí vyvíjely odděleně. Prakticky každý z mnoha horských kmenů mluví proto vlastním jazykem nebo alespoň nářečím. S podobným babylonem etnik a jazyků se setkáme i v Karakorumu - Západním Himáláji. Kromě Baltiů zde potkáme i Šiny, Hunzakuty, Gudžary a Góje, kteří mluví vzájemně nesrozumitelně baltsky, šinsky, burušaski, khovari i wakhi… v to nepočítaje Hindúkuš, ve který na západě Karakorum zeměpisně přechází a samozřejmě ani rozlehlá podhorská území na jeho severních svazích, politicky patřících do Ujgurské autonomní oblasti ovládané Čínou.
Celovečerní dokument režisérky Hany Pinkavové o horolezkyni, humanitární misionářce, spisovatelce a matematičce Dině Štěrbové.
DVTV - 20.5.2019
"Když lezete, riskujete, musíte přijmout to, kolik horolezců umírá při pokusech o zdolání osmitisícovek, mnoho nejlepších zahynulo. Dát si za komunismu za cíl zdolat osmitisícovky, to mi lidé říkali, ať jdu na psychiatrickou léčebnu, žádné ženské to u nás nezkoušely, říká horolezkyně Dina Štěrbová. Jako první žena z Československa společně s Věrou Komárkovou zdolala v 80. letech vrchol Čo Oju. Založila a dnes provozuje polní nemocnici v pákistánském himalájském údolí v Arandu."
Středa 13.2.2019 na ČT art
Dnes vám představím dámu, která je ve všech směrech mimořádná. Začíná to už jejím křestním jménem, protože se jmenuje Dina. Žádnou jsem dosud neznal, až dnes. Kromě toho je také první Češkou, která vylezla na vrchol Čo Oju, což je hora vysoká 8102 metrů, takže je zároveň první Češkou, která zdolala nějakou osmitisícovku. Kromě toho postavila také nemocnici v Pákistánu. A aby toho nebylo dost, 30 let učila na Palackého univerzitě v Olomouci matematiku. Naším hostem je paní Dina Štěrbová.
Větrník - Host ve studiu - 20. únor 2018
Dříve zdolávala osmitisícovky, dnes Dina Štěrbová pomáhá šerpům a jejich dětem
České horolezectví nemá jinou tak slavnou ženu, jako je Dina Štěrbová. Výčet jejich výstupů je nekonečný. Je první ženou, která vystoupila na vrchol osmitisícovky Čo Oju.
Radiožurnál - 26. září 2014
Rozhovor s horolezkyní Dinou Štěrbovou, která v roce 1984 zdolala spolu s Věrou Komárkovou vrchol osmitisícovky Čo Oju, o lezení po horách, Pákistánu a mentalitě místních lidí i o výjezdní doložce. Moderuje Lucie Výborná
Zdolala dvě osmitisícovky a na extrémních výpravách ji podle vlastních slov potkaly přímo fantasmagorické zážitky.
Dobrodružství jí nechybí ani teď. Skoro v pětaosmdesáti nadále létá do odlehlé části Pákistánu, kde vede nemocnici.
Rozhovor s Dinou Štěrbovou a Hanou Pinkavovou (režisérkou celovečerního dokumentu Za oponou velehor - Tři životy horolezkyně Diny Štěrbové, o horolezkyni, humanitární misionářce, spisovatelce a matematičce Dině Štěrbové) na portálu emonTana.cz.
DENÍK N - Rozhovory - 24. května 2020, Jana Ciglerová
Dina Štěrbová vylezla na dvě osmitisícovky v dobách, kdy ještě ženy s cepíny a mačkami byly raritou. V pákistánských horách později postavila nemocnici, kam se chystá znovu vyrazit, jen co se otevřou hranice. Asii dobře zná a nepřekvapilo ji, že pandemie vypukla zrovna v Číně. „Ve vzduchu je tam silná agrese,“ říká horolezkyně slovenského původu, která před měsícem oslavila osmdesátku.
Moravský senior - 04/2018
Když byla Dina Štěrbová malá holčička, chtěla být lékařkou. Její život protkala vlákna nevyzpytatelného osudu i náhod a její dětský sen se nakonec splnil, i když v přeneseném slova smyslu. Matematička a bývalá československá horolezkyně, která jako první Češka vylezla dvě osmitisícovky, byla společně s olomouckým horolezcem a podnikatelem Vítězslavem Dokoupilem u zrodu první české horské nemocnice v Himalájích. O fungování tohoto jedinečného projektu se společně starají už více jak deset let.
Časopis Lidé & hory č. 6/2016
Cílevědomost, pevná vůle, empatie a ochota pomoci lidem v nouzi – tyto a mnoho dalších ctností se potkalo ve výjimečné postavě naší i mezinárodní historie alpinismu. Cokoliv v životě činí, dělá na maximum. Ve vysokých horách vydržela a dokázala mnohdy víc než jakýkoliv chlap, vychovala syna, napsala čtyři knihy a dnes se velmi úspěšně angažuje v charitativní pomoci chudým horským oblastem v Karakoramu. Mohla by být horolezeckou celebritou se vším všudy, její srdce ji ale vždy táhlo jinam než za blyštivým pozlátkem jménem „sláva“. Určitě také proto, že dělá vše poctivě a srdcem – bez kalkulu o materiálním prospěchu. Je mi ctí na stránkách lidé&HORY přivítat Dinu Štěrbovou.
iBestOf.cz - 13.7.2016
„Velikost a krása hor vám srovná hodnoty. Všechno ostatní vám pak připadá jako blbost,“ říká legendární československá horolezkyně Dina Štěrbová. Hory a tropické ostrovy. Vůně dálek celého světa. S tím vším se setkali hosté posledního setkání dámského klubu Cosmopolitan Exexutive Helas Ladies Club.
Instinkt - 2015
Když jí někdo řekne, že je blázen, Dina Štěrbová neprotestuje. Na celý život propadla horám. Vedle výškových rekordů se může těšit i z toho, že pod ledovcem v Karákóramu díky ní mají nemocnici, vodovod i lepší přístup ke vzdělání. A říkají jí Matka údolí.
Lidovky.cz - 22.8.2014
Byla první ženou, která pokořila šestou nejvyšší horu světa, bývalá československá horolezkyně se ale do Pákistánu vracela a později tam také postavila nemocnici. „Než jsme nemocnici postavili, zemřelo v této oblasti každý rok deset až patnáct dětí na běžné nemoci, říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz Dina Štěrbová.
Kafe.cz - 15.10.2008
Až pod úpatím ledovce ve výšce 3000 metrů v pákistánských horách se již druhý rok tyčí malá polní nemocnice s českou státní vlajkou. Do vesnice Arandu poznamenané bídou a katastrofální zdravotnickou péčí ji dopravili po dvouletém úsilí dva olomoučtí horolezci. Jednou z nich byla i jedna z nejvýznamnějších českých horolezkyň Dina Štěrbová (68).
Paní Dina po mnoho let skvěle šíří dobré jméno naší země v místech, kde by nás jinak nejspíš vůbec neznali, natož aby nás měli v lásce. Zcela lidsky a nezištně chce přispět ke zlepšení údělu obyvatel nejvyšších hor světa, které poznala coby horolezkyně a členka první Československé karakorumské expedice v roce 1970 a kam se pak často vracela.